akce táboření

Bylo mu z toho všeho tak strašně moc zle. Sice se občas snažil Meredith ublížit, aby nezapomněla na to, že spolu něco měli i když to se vlastně zapomenout nedalo, aspoň tak to on vidí z jeho strany. No takovou bolest, kterou cítil, když jí viděl plavat na hladině jezera už nechce zažít. Nikdy. Myslel si, že je mrtvá a to by v životě nerozdýchal. Bral by si za to zodpovědnost a nezvládl by to. Buď by se šel upít alkoholem do otravy, nebo by se utopil, možná by si vybral i skok z budovy, který je jistý a rychlý, i když by si to zasloužil trpět, kvůli tomu, jak donutil trpět Meredith. V tuhle chvíli si uvědomuje, že přehání a ubližuje jí zbytečně. Pokud se Meredith posunula dál, tak by jí měl nechat, měl by jí nechat být šťastnou, už jí toho naložil až moc. Jen se zhluboka nadechne, protože si uvědomuje, že jak s ním třesou ty všechny pocity, tak chvíli ani nedýchal. Zadívá se jí do očí a pevně si jí k sobě natiskne, když i ona udělá to samé. Ta úleva kterou cítí mu podlamuje kolena, ale nedá se a udrží se na nich, bylo by to trapné, kdyby se mu podlomili kolena jako nějaké puberťačce, která vidí svou crush celebritu. Její slova sice zaslechne, ale nepřestanou s ním otřásat všechny ty emoce, které v tich pár sekundách pocítil. Byla to chvíle, kdy si myslel, že mu pukne srdce bolestí. Chytí jí za ruce, kterýma mu začne stírat slzy a políbí jí na hřbet ruky. Takhle se snaž v životě nevyděsil. Kdyby se doopravdy něco Meredith stalo…Nechce na to ani pomyslet. Dost ustaraně si jí prohlíží a čeká co mu odpoví na otázku. Ještě trochu se mu uleví, když nepotvrdí to co měl celou dobu v hlavě a kývne lehce hlavou. Tričko jí nadzvedl jen pod prsa, zase není idiot a nějaké soukromí jí chtěl nechat, ale Merie ho zarazila, proto sebou trochu cuknul a podíval se na ní. Jen se na ní zadívá a polkne. To jak to řekla, jako by se ho snad štítila? Jako by se ho bála? Nedokáže to vůbec rozeznat, protože mu srdce buší až v uších a nedokáže se moc soustředit na to, co se děje před ním. No jakmile se otočí a odejde, tak jí jen beze slova pozoruje, dokud mu nezmizí z dohledu. Jenom se posadí do trávy kousek od svých věcí. Potřebuje to vydýchat, nemůže se tam takhle vrátit mezi lidi. Bezvládně se rozplácne na zem a zadívá se na nebe. Z očí mu steče ještě pár slz z téhle celé situace, ale začne si to pomalu všechno dávat v hlavě do pořádku. Už se to prostě nemůže stát. Nemůže. Ještě teď s ním ten prvotní pocit co měl z toho jak jí viděl zatřese a obejme se pažemi. Zavře oči a zhluboka dýchá, neměl daleko k tomu, aby chytil panický záchvat, ještě teď mu z toho brní rty. Doktoři v nemocnici měli pravdu. Nikdy doktor nemůže operovat svého známého, nebo se o něj v nemocnici starat, protože panikaří a ještě by mu mohl přitížit.

I jí.. Nezvládala celou tuhle situaci a pomalu ale jistě svůj život a všechny ty myšlenky v něm. Netušila proč jí ubližoval, proč jí nevěřil a smýšlel tak, že by snad na jejich vztah zapomněla, nebo něco podobného. Nezapomněla. Nikdy nezapomene, protože na něco takového nelze zapomenout. Vždyť to byl vzor dokonalosti.. Oni byli vzor dokonalosti jako pár. Milovala ho a stále někde uvnitř v tom zničeném srdíčku milovala i nadále. A tohle všechno co se děje, to její srdce už nezvládá a je těžké to všechno unést.. Padá to na ní a ona padá společně s tím a už nemůže dál. Dokázala být silná, ale tohle už nešlo a od Damiena to už doopravdy bylo až příliš a muselo to na ní být vidět.. Bylo to více než vidět, přímo to z ní sršilo, i když se to svými bolestnými úsměvy snažila skrývat. No ten kdo ji zná pozná, že cosi skrývá. Jenže momentálně to dokázala všechno zadusit v sobě hlavně kvůli němu, jelikož byl absolutně mimo z toho co se tu teď stalo. Přitiskla se k němu, oči si zavřela a konejšila si ho v náručí, jako kdyby jí najednou nic nebylo. Všechnu zbylou energii přenášela do toho, aby ho uklidnila a dělala to, protože ho ještě stále miluje a má v jejím srdci místo. Celé ho vlastní a vláčí po zemi za sebou.. V tuhle chvíli ani nereagovala na to, že jí vlastně něžně políbil hřbet ruky.. Chtěla totiž jen aby byl už v klidu a nejančil jako na začátku. Přeci jen vše bylo v pořádku, avšak upřímně? Merie měla poslední dny špatné myšlenky. Zoufalé myšlenky, jenž ji přiváděly k šílenství a bylo otázkou času kam ji to jednoho dne až dovede. Možná právě k tomuto, co se událo dneska. Možná by to totiž bylo tak lepší. Kdyby prostě najednou zmizela a už nemusela nic řešit, jelikož upřímně? Ani umění jí poslední dny neudělalo radost, v podstatě nic jí nedělalo už radost a všechno to bolelo. Tak moc to bolelo. Jakmile jí však vyhrnoval tričko, cuknutím ho zastavila. Na tyhle doteky, už si odvykla.. Dobře, od něj vždycky byly doteky jejího těla příjemné ale v tomhle rozpoložení to bylo zvláštní. Od dob co je bez něj s nikým nebyla, nikdo se jejího těla ani nedotknul, protože se pořád cítila, že patří jen a jen jemu, i když to tak nebylo. Trochu od něj odcouvala s pohledem u země, až se nakonec otočila a rychlými kroky se dostala až zpět mezi lidi celá zadýchaná. Nešla jim na oči, ne okolí jelikož byla polonahá a ještě promočená a tak si vzala věci a vlezla si ke Kate do stanu aby se tam mohla převléknout. Na sobě měla šedé tepláky, černé tričko s dlouhým rukávem a přes to si ještě hodila černý svetr, který jí byl maličko větší.. Dala si do spacáku polštářek, boty schovala do batůžku a ještě si tam chvíli sušila své mokré vlasy a nakonec zalehla. Samozřejmě, že nespala. Jen tak jako polehávala a zkoušela usnout, jelikož to byl asi tak jediný útěk, který měla od toho všeho.

Dlouhou dobu jen tak leží v trávě a přemýšlí. Možná by měl ubrat. Určitě by měl ubrat. Nechce jí ublížit ještě víc. Nechce aby to opravdu došlo do toho bodu, kdy se bude chtít jít zabít. Nepřežil by to. Tentokrát by jejich odloučení nepřežil. Sice teď spolu nejsou jinak spojení, ale ten pocit, že ji tu má konečně zpátky na blízku... zhluboka vydechne a zvedne se. Vezme si do rukou suché oblečení a pomalu se rozejde zpátky. Až teď po tom co z nej odeznívá ten prvotní šok ho začnou pálet ruce od toho, jak je má do krve odřené. Voda mu to sice smyla, ale teď to vypadá ještě hůř, než když to měl zakrvácené, protože je tomu vidět ‘dovnitř’ ran. Vydechne si dlouze, doufá, že mu to do dalšího dne nezačne hnisat, protože s tím teď rozhodně nepůjde k autu pro lékárničku. Je na to až příliš unavený. Dojde do stanu, kde si sundá mokré oblečení a vezme si na sebe náhradní suché a to co si přinesl suché od jezera. Chvíli si sedne a vezme si do ruky ty obrázky co nakreslila Merie a vypadá to jako oni. Smutně se pousměje a znovu dlouze vydechne. Složí si je do tašky a pak vyleze ze stanu. Jde směrem k ohni a cestou narazí na Meredith, která leží ve spacáku. Trochu se lekne toho jak je zakuklená. Klekne si vedle ní a pomalu se nadechne, aby se připravil k tomu na ni promluvit. Nejdřív promluví, ale z úst mu nevyjde ani slovo proto si odkašle. Ve stanu mám dost místa. Lehni si dovnitř než tě sežerou komáři. řekne docela tichým hlasem. Nemůžeš tu přeci ležet takhle venku. Jsi mokrá, budeš nemocná. řekne ještě a prohrábne si své mokré vlasy. Nechce aby kvůli tomu byla nemocná a pokud nemá stan, tak ať si proste vleze do jeho. Nenechá jí ležet venku. To už radši zůstane sám venku, než aby ona ležela na tý zemi. Venku zůstanu já. Lehni si do mého stanu. řekne tak trochu panovačně a ukáže na jeho stan. Bude ji přemlouvat a pokud to bude nutný, tak jí tam odnese. Pro dnešek nebezpečí bylo dost. Takhle riskuje i to, že o ni někdo zakopne nebo se do ní nějakej prasák pustí.

Bylo toho na ni vážně moc a ona to přestávala zvládat. Doslova se topila v celém tom zmatku a docházel jí dech, energie. Nebylo kde ji brát. Nebylo by divu, kdyby se doopravdy chtěla utopit a ukončit celý tenhle život. Jelikož Merie byla na samotném dně a to už delší dobu. Netrvalo dlouho a rozhodla se vrátit nazpátek do tábora, kde se převlékla ve stanu své kamarádky. Potřebovala odpočinek, nebo tak řešila všechny své problémy a strachy. Spala.. Jenže potom spala celé dny. Bylo toho tolik, že dny prospala a nebyla schopna absolutně ničeho.. Dokonce ani kreslení. Občas to zkusila, ale neměla sílu. Ještě ke všemu ji trápilo, kde skončil její skicák a když jí ho Damien vrátil, trápilo ji, co všechno v něm zkrátka viděl a mohl najít. Děsila ji představa, že viděl je dva. Je jí jasné, že v něm listoval a něco viděl a strašně jí to bylo nepříjemné. Nechce aby věděl, že k němu pořád něco cítí, jelikož se bála, že toho využije. Proč by to neudělal? Vážně jí totiž přišlo, že se v jejím utrpení občas vyžívá a chce jí oplatit něco, co ani není pravdivé. Převlékla se do suchého a zachumlala se do svého spacáku někde mezi stany. Zavřela si očka, připravena se ponořit do snů, které doufejme budou hezčí než její realita a její život. Utíkala do snů, ale ne vždy se to vydařilo. Někdy byly mnohem horší než realita samotná a mučilo ji to pak ještě víc. Už pomalu zabírala, vypnula všechny ty hlasy a křik kolem, avšak jeden hlas jí vyrušil. Damien. Maličko sebou cukne a ohlédne se na něj a zavrtí hned hlavou. “To je v pořádku.. Komáři mě nesežerou.” Pokrčila nad tím rameny, položila si hlavu zpět a opět si zavřela klidně očka. “Nebudu nemocná, je mi teplo.” Odvětí jednoduše, zachumlala se zase hezky do spacáku a hlavu si položila na polštářek, co si vzala sebou. On jí ale nedal pokoj a nedal a ona nechápala, proč se najednou tak staral. Ztěžka vydechne, zakroutí nespokojeně a nesouhlasně hlavou. “Já chci spát tady, Damiene. Ale děkuji za nabídku. Dobrou noc.” Odpoví poměrně stroze, přičemž si opět položí hlavičku a zavře oči doufajíc, že už jí vážně dá pokoj a nechá ji v klidu usnout. Cítila se být v bezpečí, bylo jí teplo a o nějaké opilce nemá zatím nouzi, o prasáky už vůbec ne. Ani jí nenapadlo, že by se někdo o něco pokusil, byla v blízkosti lidí co už spí a kdyby se něco dělo, určitě by jí někdo pomohl, takže na tohle nemá myšlenky a neřeší to. Pomalu ale jistě už začala zabírat, až se konečně ponořila do říše snů.. Doufejme že do hezké říše.

Meredith měla tyhle myšlenky poslední dobou pořád. Bylo to složité protože byla vážně ztracená. Už dávno to nebyla ona, nic se nezlepšovala a ona se ztrácela tak nějak.. Normálně. Ne že by chtěla. Prostě mizela lidem před očima. Nebyla někdy schopná se ani zvednout a je dost podivuhodné, že je dnes vůbec tady. Vlastně že tu zůstala když zjistila že tu Damien je a ještě se stalo teď to co se stalo a to to.. Že myslel že je mrtvá. Vážně by ho to tak ranilo? Bylo to zvláštní tohle vědět, jelikož když uvěřil té lži, že ho podvedla.. Vypadalo to jako když se snaží aby pro něj mrtvá bylo. Možná by to vše ulehčilo. Věřila že kdyby tu nebyla, časem by se vzpamatoval. Ale ani ve snu ji nenapadlo, že by o ni možná ještě nebo že by se utopil společně s ní. Jen aby s ní byl v jiném světě.. Na to ani nepomyslela. Musel by být naprostý blázen. Blázen, co jí ublížil a ona ho pořád vlastně milovala. Nenáviděla se za to.. Nenáviděla se za to že dokáže milovat někoho, kdo jí takhle moc ublížil. Že jí vlastně nevěřil a všechno mohlo být nádherné až do teď. Teď jí tu ale přesvědčoval o tom, aby šla do jeho stanu a hodlala to udělat? Rozhodně ne. Nechtěla spát ve stanu, byla v pořádku a cítila se dobře a i se cítila být v teple, když ležela v kapuce a oblečená hezky ve spacáku. Měl vážně starost a ona to nechápala, protože to ve výsledku nebylo vůbec potřeba. Cítila jeho ruce na sobě a přemýšlela, jaké by to bylo kdyby byli vlastně spolu a nic z toho co se stalo nebylo. Hodně rychle to ale dostala z hlavy, jelikož začínala usínat a ani nevěděla, že jí například přikryl, nebo tak něco. Spala jako zabitá, protože byla ze všeho neskutečně vyčerpaná. Hlavně psychicky a od toho se odvíjela i fyzická stránka. Cosi jí ale probudilo. Byl to hlas Damiena, který volal její jméno a byl někdy hlasitý. Maličko se i bála co se děje a tak si promne oči a hned vyběhne na Damiena, co se jako děje. “Damiene.. Co se děje?” Chytne ho za ruce a rozhlédne se kolem. “Jsem tady, klid..” Zašeptala, dala mu prst na rty, aby byl potichu. “Co tady jančíš?” Nechápavě ho sleduje, prohlédne si ho a všimne si, že se praštil lehce do hlavy. “Co jsi to dělal?” Povzdychne si a chytne jeho obličej do dlaní.

Jí se taky většinu času nezdály moc hezké sny, ale momentálně byla asi až moc vyčerpaná aby se jí vůbec něco v té hlavě honilo. To je ale přeci jen dobře, no ne? Mohla v klidu spát a o nic se nestrachovat nebo tak něco. Jen spala a ano.. Na svém místě, protože ji nikdo neunesl a nepokusil se jí ublížit tak, jak se Damienovi ani ne před chvilku zdálo. Proto začal vyvádět, což ona prozatím netušila. Neměla tak tvrdý spánek a vzbudil ji jeho hlas. Doufejme že nevzbudil moc lidí kolem, avšak by že ne. Plno z nich tu bylo opilých a neslyšeli ho. Ale ona ano a našla ho a okamžitě utišila. “Damiene.. Co se děje?” Starostlivě se ho ptala, protože ji zmátl. Při jeho objetí přímo zalapala po dechu a chytla se ho jemně kolem krku. Ano, překvapil ji a každý jeho dotek byl určitým způsobem zvláštní a chyběl jí. Jenže jí to i ubližovalo, protože už nebyli spolu. I tak jí ale na něm neskutečně pořád záleží a svým způsobem by pro něj byla schopná umřít. Něžně ho pohladila po vlasech pro jisté ukonejšení. Dokázala fungovat a to byla rozespalá. Už si na to zvykla, jelikož poslední dny buď spala moc a nebo vůbec. “Jsem v pořádku, klid.” Nechápavě mu hledí do očí a při jeho dalších slovech nechápavě zamrká. Unesli ji? A kdy? Že si nevšimla. Okamžitě kroutila hlavou a přiložila mu ruku na čelo, zda-li je v pořádku. “Jsem v pořádku, byl to jen sen, nikdo mi neublížil. Spala jsem celou dobu támhle ve spacáku.” Ukáže na místo, kde se pořád i spacák nachází. Je to zvláštní, jaký na něj má pořád vliv.. Jako když se nic nezměnilo.. A taky že z části ne. Vždycky byla jeho Merie, nikdy ho nepodvedla a za tu dobu co spolu nebyli ani s nikým nic neměla a ani se o to nepokoušela. Nikdo jí nepřišel dost dobrý i přes to, že jí vlastně nevěřil a to ji zničilo. Přicapkala ještě blíž k němu, když si ji přitáhl za pas a skousla si lehce nervózně ret. Bylo to zvláštní být u něj takhle blízko. Chybělo jí to, avšak zároveň jí cosi uvnitř říkalo, že by neměla. “Jsem v pořádku, nepotřebuju spát u tebe ve stanu. Ale ty bys měl jít spát a přestat mě hlídat.” Povzdychne si lehce. Na moment od něj odvrátila pohled, aby se zadívala do plamínku, které tančí hned vedle nich. Pomalu od něj odstoupila, nereagovala na jeho další slova slovy, ale jen zakroutila hlavou. Nemusel se omlouvat, ale do stanu prostě jít nechtěla. “Běž si lehnout.” Založí si ruce na prsou, otočí se pomalu se bosky rozejde ke spacáku, avšak cestou zakopne o kámen, spadne na jiný na koleno. Zrovna spadla na ostrou část a to jí rozřízlo tepláky a trochu i koleno. Sedla si hned se syknutím na zadek. “Au!” Hned se chytne za to místo a samozřejmě, že tam je nějaký ten potůček krve. Nic vážného, ale něco s tím bude muset dělat.

Hned poznala že něco není v pořádku a něco se děje. No naštěstí ho i po tom všem čase dokázala uklidnit už jen svou přítomností, za což je ráda. Jinak by tu s ním byla ještě déle, než by se vlastně vymáčkl. Nevadilo by jí to, je schopna se o něj postarat, ale takhle je to mnohem jednodušší, když dokáže jeho srdce zpomalit a začít myslet normálně. To co se stalo byl zřejmě jenom sen, jelikož ona tu je. Sice ne zdravá úplně, ale je.. V pohodě, nikdo ji neublížil. Tedy ne aspoň teď co je tady.. Nikdo si ji neodnesl nikam ve spacáku. “Ano, nic mi není Damiene..” Zašeptá a jemně mu přejede po ruce, kterou jí přiložil na tvář. Nic se nestalo, byla celou dobu v tom spacáku a on jen zapomněl kde to bylo. Jemně mu přiložila palec na rty, aby ho utišila, že je všechno vážně v pořádku. Bylo neskutečné jak byli oba tvrdohlaví. Ona že bude spát venku, on trval na tom aby okamžitě šla do jeho stanu, jinak ji bude hlídat. Nad tím si musela povzdychnout. Pořád se ji snažil chránit, jako kdyby spolu stále byli. Jenže to všechno je pryč a ona netušila, jestli se někdy dozví, že to nebyla její vina a dívka na oné fotce, nebyla ona. Nestála u něj už moc dlouho, hodlala si jít opět lehnout. Jestli chce hlídat u ohně, tak ať si hlídá. Ona stejně ví že tam usne a nevydrží to. “Jdu si lehnout.” Odpoví celkem rázně, ještě dost možná něco chtěla dodat, ale to nestihla, protože zakopla o kámen a na další docela ostrý spadla  na koleno, které si tím trochu rozsekla. Usadila se tam se syknutím na zem a možná doufajíc, že si toho nevšiml a nějak se o to postará sama. Achjo, je tak naivní, že? Byl by schopen za ní určitě ještě jít, kdyby nespadla, aby ji zastavil a donutil jít do stanu, do kterého nechtěla. “Jsem v pořád-.. Co to děláš?” Maličko vyjekne když si jí vezme do náruče a chytne se ho maličko vystrašeně kolem krku. Nechtěla, aby jí nosil a maličko sebou cukla i v jeho náruči. “Dej mě na zem, jsem těžká a mohu to dojít.” Zamumlá. Ano, maličko o sobě smýšlela hůř než kdy dřív. Cosi ji naučilo se svým způsobem nenávidět, nebo k sobě mít negativní vztah. Nemá asi cenu se mu ale vzpírat. Kdykoliv si něco Damien usmyslel, udělal to tak a udělal to tak jak cítil. Držela se ho kolem krku, aby mu ulehčila práci s ní a pak se nechala posadit na sedačku jeho auta. Skousne si ret a nervózně si popotáhne rukávy mikiny přes její drobné dlaně. Když jí to čistil a všechno, tak v podstatě ani necekla. Nebolelo to. Vlastně se nic nevyrovnalo té bolesti vnitřní, kterou cítila každý den a kradla jí život, který každou chvilkou mohl skončit. Neodpověděla mu, jen hleděla k zemi do prázdna zamyšlená. “Proč tohle děláš, Damiene?” Pozvedne oči směrem k těm jeho, zakroutila si nevěřícně hlavou pro sebe a opět se nadechla ke slovu. “Proč se o mě pořád staráš když věříš, že jsem ti tak moc ublížila?” Zalapá už teď rozrušeně po dechu.

Ulevilo se jí, když se tak uklidnil. Nerada ho viděla rozrušeného, smutného.. Bylo to pro ní těžké, i když se to tak nemuselo zdát. Snažila se nedávat ty věci najevo, ale jak bylo již řečeno. Merie už to nezvládala. Nezvládala se tvářit, jako když se nic neděje a je naprosto v pořádku. Navíc si toho začali někteří všímat, jak mizí před očima. A bohužel je možné že jednoho dne se rozhodne zmizet úplně. Ne tím, že se někam odstěhuje. Zmizí z tohohle světa a upřímně? Už byla na to připravená. Necítila se živá už dlouho. Jen bolest a nic víc a to už ji unavovalo. Co však je ale zvláštní že kdykoliv se nějakým způsobem objevila u Damiena, pořád tam bylo oné cosi. Cosi jako láska. Cosi v jejím srdci co buď šíleně bolelo a nebo to tam prostě bylo. Láska. Cítila ji a nechápala, jak je to možné, když člověk kterého bezmezně milovala, dal přednost svým přátelům. Bylo by to v pořádku, za předpokladu že by ji ti přátelé měli rádi a nebylo přímo očividné, jak moc se jí chtějí zbavit. Ublížili jí, několikrát a ona za Damienem ani nešla. Kdyby tak věděl co vše jí potom udělali, co všechno si vyslechla a jak moc trpěla. Je vůbec podivuhodné že potom všem už si na život nesáhla dávno a byla vůbec schopná přežít. Zůstat tady a stát tady. Že se Damien najednou v průběhu těch let nedozvěděl, že jeho Merie je dávno mrtvá. Ale počkat.. Merie už je mrtvá. Něco uvnitř zemřelo. Srdce doopravdy zlomit můžeme. Je to ověřené.. Když člověka něco zasáhne, je možné aby nějaké žilky, jenž nejsou úplně důležité, u srdce praskly. Ona měla pocit, jako kdyby její srdce puklo celé. Měla neuvěřitelné ataky a záchvaty, které jí mnohdy naváděly k tomu si vzít život. I tak tady teď bůh ví proč před ním stojí a snaží se ho uklidnit. Pečovala o něj vždycky.. Roztrhala by se pro něj na kusy a kdyby si měla vybrat, zda-li umře ona nebo on, vždy si vybere sebe. Momentálně je ale hodně unavená a díky tomu podrážděná, takže ji nebaví to jeho nucení do stanu. To že je vlastně rozespalá se jí brzy vymstí, protože když se rozhodně od něj odejít, že půjde opět spokojeně spinkat jako před tím, tak spadne na kámen. No jo, mnout si oči při chůzi nebyl asi nejlepší nápad. Je docela pozoruhodné že když je bosa, že si ještě nedokázala ukopnout třeba palec. Dobře, možná měla přestat remcat a skočit mu do stanu, ale ona prostě nechtěla a neviděla důvod. Nějak prostě věřila že jí lidi nechají být a nebudou mít žádnou potřebu jí obtěžovat. Teď se ale na to nesoustředila, už pozorovala své koleno ze kterého tekl potůček krve. Možná čekala že si toho Damien nevšiml, ona se odplazí někam k sobě a prostě si tam zaváže kapesník. To úplně nevyšlo, Damien se k ní sehnul, čapl ji do náruče a už si ji nesl k autu. Co mohla dělat? Jen něco si remcat, ale cuknout nemohla. Ještě by mu spadla a bylo by to pro ní mnohem více bolestivé. Navíc on je ještě typ, že by si byl schopen to vyčítat a to je to poslední co chce. Samozřejmě že ztichla, jen co připomněl že by nějaké lidi mohla vzbudit. Rovnou ticha využila a nevyjadřovala se ani k dalším slovům, co řekl. Za moment už hačala na sedačce jeho auta a nechala ho dělat to, co vlastně chtěl. Byla hodně unavená a vyčerpaná a ne jen z dneška, ale z života. Navíc by nemělo cenu ho tady odstrkovat a zasahovat do té práce. On by byl schopný jí tu nohu klidně i tak chytit, aby jí mohl  ošetřit a to by prostě už nevyhrála, je o hodně silnější, to je logické. Když se na něj tak koukala, připadalo jí to jako včera, co spolu byli šťastní a tak se jí do hlavy dostala otázka.. Vlastně proč? Proč tohle. A ihned věděla, jak je z tý otázky vyděšený a překvapený. Samozřejmě že neodpověděl na to, na co chtěla a ze začátku ze sebe dělal hňupa. V tu chvíli normálně měla chuť potřebu protočit očima či se uchechnout, no odpustila si to. Mlčela, jako kdyby jí něco říkalo “no já si počkám”. Taky se to svým způsobem vyplatilo, jelikož začal mluvit. Zahledí se mu do těch nádherných hnědých očí, ve kterých se uměla i někdy ztratit. Poznala kdy lhaly, poznala na nich cokoliv a je si jistá, že to stále pozná a nezměnilo se to. Zakroutila nad ním nevěřícně hlavou, přičemž se na kratičký moment podívala do klína. “Nechápu to. Pokud věříš že jsem udělala co jsem udělala.. Zahazuješ se s nesprávným člověkem a protiřečíš si.” Odpoví mu lehce se zlomeným hlasem. “A já už jsem vyčerpaná.. A už nemůžu dál. Nemůžu tě dál o ničem přesvědčovat, protože to bolí..” Nahrnou se jí slzy do očí a ona si je okamžitě utře a silně stiskne rukávy ve svých dlaních. “Vím že si nedáš pokoj. Ale já v tom stanu nechci být sama. Nechci abys byl venku takže mi splň aspoň tohle, když už nic..” S prosbou ale i zoufalostí se mu zahledí opět do očí. “Buď v tom stanu se mnou.” Zašeptá. “Jinak do něj nepůjdu.” Pomalinku sleze z auta na své bosé nohy a zastaví se před ním. Byl to jakýsi důkaz, že o něj má starost pořád taky. Nechce aby spal venku na židli, aby se opět praštil do hlavy, čehož si všimla dle drobného škrábance na čele. Sama si vzala vatičku s dezinfekcí a jemně ranku otřela. Pak před ním jen stála doufající, že půjde s ní. “Prosím..” Zašeptá přímo před ním se slzami v očích. Je vyčerpaná, v koncích.

I jí, protože ona uvnitř sebe cítila a věřila, že je její vyvolený. Že je to on. Byla s ním šťastná a nikdo by jí takhle šťastnou jako kdy on neudělal. Kdyby si to jeho kamarádka celé nevymyslela, mohli spolu ještě být. Kdyby mu neukázala tu fotku, mohli být šťastní a spolu. Jenže druhá věc také je, že té lži Damien uvěřil. Nevěřil Merie a najednou ji nechal úplně samotnou ve městě. Byla jako malé dítko, co se ztratilo ve městě. Doslova se bez něj ztratila. Už to nebyla ta co dřív, byla naprosto někdo jiný. Někdo, kdo umírá, ale už ani nemá sílu volat o pomoc. Nebyl nikdo, kdo by jí vlastně mohl pomoci. Jen možná on a jeho láska, jenže to je nemožné. Žije ve lži a kdo by odpustil někomu, když žije v tom že ho podvedl? To nejde. Takovým lidem se druhé šance nedávají a tak je to logické. Jenže pořád je tu ta otázka.. Proč nevěřil jí? Nikdy nedovolila nikomu, aby se dotkl její pokožky, jejího těla. Nikomu jinému než právě Damienovi. A ví že kdyby se o to někdo pokusil, ona by nechtěla a on by toho dotyčného zastavil. Proč by ho podváděla? Byla šťastná v každém směru a když už to musíme říct tak i v jejich sexuálním životě. To celé bylo bezchybné a ona to bezchybné ztratila. A tím pádem ztratila i důvod žít. Pro někoho to mohlo znít hloupě, ale byli spolu dlouho a on pro ni byl všechno. Všechno na světě a co dělal ten svět úplným. Teď byla nic. Prázdná a nebo naopak plná bolesti a smutku. Plná myšlenek vzít si život. To ale zatím neudělala a všechna ta bolest se objevovala v jejím umění. Lidé si toho začali všímat, ptát se jí ale ona vždy řekla, že je to jen umění a o nic nejde. To byla velká lež. Mohla zkoušet najít někoho jiného, ale nikdy to nezkusila. Hnusilo se jí to. Hnusila se jí představa někoho jiného a dotek někoho jiného. A to i přes to že tušila, že si Damien někdy uvnitř něj přál, aby pro něj už nebyla a byla pro něj mrtvá, jelikož věřil tomu co se stalo. A to bylo to nejhorší zase pro ni, ještě když věděla pravdu. Chtěla by vážně vědět, co se mu honí hlavou a jestli někdy přemýšlel, co když mu jeho Merie nelže? Co když vlastně mám věřit jí? Napadlo ho to někdy? Ani netušila. Nevyznala se v něm. Nenechal si nic vysvětlit, opustil ji a nechal na pospas. Možná by se dalo i říct, že něco v ní nechal zemřít. A i přes tohle všechno by mu byla schopná odpustit. Netušila, zda by jí ještě vůbec chtěl, to bylo jedno. Jediné co potřebovala je on. Mít ho ve svém životě protože nikdo jako on v něm nebyl tak důležitý. Zavrtěla nad ním lehce hlavou, bylo pro ní těžké o tom mluvit a na místě se nezhroutit. “Neříkám to teď.. Snažila jsem se to říct celou dobu.” Zašeptala, div  to vlastně do toho světa nezakňučela. Tak dlouho se snažila ho kontaktovat, najít ho a neúspěšně, až tedy doteď, kdy se jejich cesty sešly. Nehledala ho furt, nepřišla sem kvůli němu ale kvůli studiu. Když ho slyšela, jak řekl aby ho nepřesvědčovala, tak měla doslova chuť se zvednout a odpajdat si to pryč, možná i rovnou domů. Pohlédne k němu, celou dobu se mu dívá do očí. “Víš, že jsem ti říkala dřív, že tě nikdy nepřestanu milovat? Lidi které miluješ, tak jim vždycky odpustíš.” Zamumlá a poté uhne pohledem, jako kdyby už se o tom nechtěla bavit a taky že nechtěla, protože to bolelo. Vlastně se přiznala, že ho pořád miluje ale kdo ví, zda-li si toho všimnul. Téma změnila na to, aby šel do stanu s ním. Nechtěla tam být sama a nechtěla, aby ležel venku a ještě se uhodil, protože by zase spadnul. Po tom co mu to vysvětlila, mu ošetřila opatrně tu ránu, co měl na čele a více se k tomu nevyjadřovala. Byli si najednou k sobě tak blízko když stála na špičkách, aby mu viděla na tu ránu. Kdyby spolu pořád byli, zřejmě by ho i políbila, ale to teď není možné. Chtěla mu upřímně už vylézt na záda, nemělo cenu se s ním hádat a navíc by se pak mohl rozhodnout, že s ní do toho stanu nevleze. Ohlédne se na něj a když si jí zase vytáhne do náruče, tak maličko zas vyjekne. Možná že jí to i trochu pobavilo. “No dobře, ale příště bys mohl něco říct.” Vydechne tiše a chytne se ho něžně kolem krku. Nehodlala mu nikam utéct a tak na něj i počkala u stanu s ručkama schované v mikině a už se těšila, až si opět lehne do spacáku a pokusí se usnout. Mezitím si vlezla dovnitř, než se vrátil zpátky a nechala stan rozepnutý, aby si snad nemyslel, že mu utekla a ještě tam zas dostal absolutní záchvat paniky. Vlezla si s kývnutím hned do svého spacáku, urovnala si tam polštářek a hleděla na moment do jeho očí, přičemž on se rozhodl otočit od ní pro lahev a ona věděla, že je to pro něj těžké a že bude i těžké pro něj usnout. Nepopřála mu dobrou noc, nic.. Jen na něj hleděla a maličko si povzdechla. “Pojď ke mně.” Zašeptala k němu a rozepnula si poměrně velký spacák, aby mohl jít blíž k ní a rozevřela svou náruč. Viděla na něm, že se trápí taky a nějak i věděla, že tohle by mohlo pomoci. A pokud nepůjde on, půjde ona.

Od něj ji prostě dostalo všechno, není divu že i tohle. Nechtěla se k tomu více vyjadřovat. Člověk prostě odpouští, to je jediné co k tomu mohla říct a více se o tom asi nechtěla bavit. Ano, neskutečně jí ublížil, ale ona ho kvůli tomu nedokázala nemilovat. Jak bylo již řečeno, vždycky ho bezmezně milovala. Takže ano, byla v neskutečném šoku, když mu vše chtěla říct a on zmizel. V podstatě mu ještě dnes řekla, že je do něj stále zamilovaná a že je její všechno. Je to dost možná tím jak unavená je, protože by si to jen tak netroufla říct. Samozřejmě to neznamená, že by to nemyslela vážně.. Je teď velmi upřímná. Zamyslí se nad jeho otázkou a utře si opět zaslzené oči. Neměla slov. “To by znamenalo, že mi vlastně ublížíš znovu. Dobrý vědět.” Bylo by to od něj z části sobecké, protože by ji vlastně opět opustil. Nechtěla se k tomu ani více vyjadřovat, jelikož jí tohle celé začínalo bolet a hrdlo se jí začínalo svírat, že se sotva mohla nadechnout. A pak to uslyšela, něco co jí úplně dostalo. Damien by na to klidně zapomněl, jenže na co. Pozvedla k němu hlavu se slzami v očích. “Ale tady není na co zapomenout.” Odpoví trochu skrze zatnuté zuby, avšak nakonec si utře oči a rozhodne se už více nevyjadřovat. I když.. Vlastně jeho slova, co si tak uvědomila, taky znamenala nějaké vyjádření citů. Znamenalo to, že ani pro něj to není mrtvé a svým způsobem ji to potěšilo. Zároveň se teď cítila strašně a nemohla se pomalu nadechnout, ale taky jí s ním bylo svým způsobem dobře. Nechá se vzít opět do náruče, i když ji to maličko vyděsí a jeho reakce ji taky potěší a vnese jí úplně ten nejmenší úsměv do tváře, protože to prostě bylo vtipné. “Velice šlechetné, děkuji.” Uchechtne se, přičemž se nechá donést až ke stanu, kam si hned později vleze a zachumlá se do něj. Viděla na něm, jak těžké je pro něj ležet vedle ní, neobjímat ji a pomalu neusínat a ona to z části měla stejně. Dokázala si představit, jak rychle jeho srdce bušilo, div nevyskočilo z jeho hrudníku ven. Nechtěla aby se tak cítil. Aby na ní celou noc civěl s pocitem, že si nemůže nic dovolit a nemůže ji obejmout. Ale očividně se pokusili si to dnes trochu vyříkat a dost možná oba to objetí potřebovali. I ona to cítila. Tu bezmoc v sobě. Ještě skoro nedávno pusinkovala jeho obličej na dobrou noc a i na krásné dobré ráno a teď? Leželi vedle sebe jako dva cizinci, kteří se bojí sebe vzájemně. A tak to udělala.. Udělala nějaký ten první krok, což teda ho uvedlo logicky do rozpaků a nebudeme si lhát, i trochu jí. Jenže i ona ho potřebovala, i když si to svým způsobem nechtěla přiznat. Ale potřebuje ho. I kdyby měla jen hledět na to, jak je v budoucnosti šťastný s jinou ženou, tak se na to klidně bude dívat a tiše trpět. Jen aby byl šťastný. Pro plno lidí by mohla znít jako blázen, avšak když jste blázen do někoho, uděláte pro něj cokoliv aby byl šťastný. “Nedělala bych to, kdyby ne.” Zašeptá směrem k němu, pozorovala ho co udělá a jestli se rozhodne k ní jít nebo ne, jelikož mu to docela dlouho trvalo. Rozhodl se že ano a jí se svým způsobem ulevilo. Asi by pro ní bylo dost nepříjemné kdyby se k ní najednou otočil zády a ignoroval to. Tohle celé nebyl jen žádný hloupý vtip, nebo něco takového. To by mu nikdy neudělala, na to ho až moc milovala a navíc byla neskutečně hodný člověk a nepřišlo jí tohle vůbec vtipné. Úplně si nelehl k ní blízko, a tak se rozhodla že to udělá ona. Přilezla si k němu, k jeho tváři a jemně přiložila na ní dlaň. Bylo jí úplně jasné, jak rychle mu srdce bušilo. Něžně ho hladila po tváři a pousmála se. “Klid..” Zašeptala směrem k němu a sama si na moment přivřela oči. Pak si slezla pod jeho hlavu a přitiskla se opatrně k němu přitiskla. Schoulila se k němu a nožky si schovala nějak opatrně k těm jeho a prostě ho pořád něžně hladila, aby se trochu uklidnil, protože mohla slyšet jak jeho srdce bušilo jako o závod.

Už na to nereagovala. Bylo jedno jak to myslel. Vlastně všechno upřímně řečeno bylo jedno. Byla ztracená a neměla už víc sílu s tím cokoliv dělat. Byla až moc vyčerpaná a přímo umírala a už nejen jen vnitřně. Začalo se to projevovat i na ní samotné. Maličko pohubla, i když ne otřesně, ale někdo to poznat mohl a mnohdy vypadala třeba přespale nebo naopak unaveně, že vypadala že každou chvílí omdlí a že se to kolikrát doma stalo. Poslouchala, co všechno říkal a upřímně? Teď si přála jen usnout a možná usnout navždy. Je ze všeho tak unavená a unavená ze života. Je to už moc. Dobře, dařilo se jí ve studiu, jenže její studium bylo ovlivněno jejím životem a ten se jí nelíbil a začínala ho nenávidět čím dál víc. Celé je to vlastně vtipné. Nikdo Ellie nic nenalhal. Ona se podílela na tom to celé vymyslet, protože na Merie žárlila. Chtěla Damiena celou tu dobu, avšak on měl oči jen pro ní. A to bylo to, co jí donutilo je rozdělit. Mohlo se to znát dít jako divné, až nereálné a dětinské. No to si taky myslela. Jenže Ellie jí to sama celé dala sežrat, když od ní Damien odjel. Asi nemělo cenu to řešit. Ani nechtěla, je moc unavená a dokonce je unavená na to i protestovat aby ji nesl a tak se ho jen chytne, div mu v náručí neusne. Dokonce ji i pobavil tím, co jí řekl. Ano, bylo to vtipné, to se muselo nechat. Ona se dokázala usmívat, jen to vždy působilo unaveně a nebylo to to pravé. Nebyla ta usměvavá Meredith kterou znali všichni v minulosti. Tu vodu každopádně určitě později ocení, ale je ráda že ji dal nahoru, protože je schopná se na ní převalit v noci, protože se občas dost roztahovala a lezla na cizí půlku postele. Pokud teda v ní jako většinu času nespala sama. To si teď ozvykla se roztahovat ještě víc. Ale úplně jí nevyhovuje, co se mu teď děje. Pořád na něj myslí a bere na něj jakýsi ohled. Měla o něj pořád starost a to kvůli lásce co pořád cítila. Dobře, nedělala to asi jen kvůli němu, protože ho taky prostě potřebovala cítit. Přiblížila se k němu, k jeho tváři a jemně ho pohladila po tváři. Cítila, jak se jeho srdce ještě víc rozbušilo. Cítila to normálně už takhle ale věděla, že se dokáže za moment uklidnit. Tohle je dost možná její problém. I přes to, jak zraněná je a jak uvnitř umírá, tak raději pomůže ostatním než sobě. Speciálně jemu, protože na něm jí vždy nejvíce záleželo. “Shh..” Zašeptala a celou dobu ho pozorovala. Byla ráda, jak se k ní otočil, jelikož se pak cítila maličko odříznutě a tohle jí mnohem víc pomohlo se uklidnit taky. Přivřela si spokojeně oči, přímo blažeností při jeho něžném doteku a možná že jí i koutky rtů cukly do drobného úsměvu. Nesešlo na tom, že se ten pramínek krásných nazrzlých vlasů vrátí zpět. Šlo o to, že jí pohladil a bylo to kouzelné skoro jako dřív. Jen jí to vždy zkazilo to, co se dělo v její hlavě. Jakmile se ujal iniciativy, tak se k němu pomalu otočila a přitiskla. Opatrně si propletla nohy s jeho a bylo to tak jako dřív. Dala si polštářek pod hlavu, rozepla spacák aby mu byla blíž a jen spokojeně ležela a snažila se v tu chvíli zapomenout na vše špatné. Nikdy jí úplně nenapadlo, že tuhle polohu měl i rád, protože ji mohl chránit, avšak dávalo to smysl. Vždycky ji chránil. “Dobrou noc..” Zašeptala a už bylo slyšet, že se pomaličku noří do říše snů a s ním do těch krásných.
No a spala jako zabitá až do ráno. Občas se třeba otočila ale celou dobu se k němu tulila, vážně až do rána a spalo se jí po dlouhé době krásně, akorát jí probudil jakýsi vtip někoho, kdo se rozhodl troubit na trubku jako na nějakém stupidním táboře. Nespokojeně zamručela a přitulila se hned k Damienovi. No přímo se mu schovala do náruče a snažila se to doslova ignorovat a zatím se jí to spáčovi dařilo. "Nee, ještě né." Zamručela si nespokojeně do jeho hrudi.

Je to samozřejmost, které se říká láska. Tahle láska nikdy nepřestala, pořád tam byla i přes to, jak jí nevěřil a jak jí ze dne na den opustil. Myslela, že jí vážně v tu chvíli puklo srdce. Nemohla se v tu chvíli pořádně nadechnout, nic. Najednou jako by se jí zhroutil celý svět. V tu chvíli chtěla křičet, ale nemohla. V tu chvíli přišla i o hlas a vydávala jen bolestné skřeky když se válela na zemi ve svém pokoji. Teď je tu s ním a on bůh ví proč začal tvořit v jejím těle po dlouhé době komfort. Tak jako vždy a bylo to zvláštní.. Možná ji to až děsilo a bála se, jestli tohle není jen sen. Není. je tady vážně s ním a je poměrně spokojená a cítí se dobře, i když dnešní den byl náročný a zároveň se těšila, až usne.. A usne u něj v objetí. Je to zvláštní, ale cítí se dobře. Protože momentálně tu spolu leží, jako kdyby bylo vše při starém. Nehádali se a to je to, co potřebovala. Přestat se hádat, jelikož jí to vážně a doslova zabíjelo. Ale na to teď nemyslela.. Už se jen vyžívala v jeho přítomnosti, kterou u sebe cítila a přitulila se k němu. Zády k němu otočená, ho jemně chytila za ruku, kterou měl kolem ní. Spokojeně zavřela oči, popřála mu dobrou noc a skorro za dvě minuty vyčerpáním usnula. Věděla, že vždy čekal až usne ona a dneska to bylo rychlé. Byla vážně unavená ze života a nejhorší bylo, že i když se to snažila někdy efektivně zakrývat, tak už to přestávalo být efektivní a už to začínalo být vidět. Damien vážně usínal většinou vždy po ní a když ne, tak když byl unavený a nebo nemocný a ona se o něj starala. Milovala, když jí v podstatě usnul v náručí a ona ho pak mohla pozorovat tak, jako to většinu času dělal on. Vedle něj dnes spala po dlouhé době dobře. Jí se to dost střídalo. Byly dny, kdy nemohla spát díky svým myšlenkám vůbec a pak byly dny, které celé prospala, aby zaspala všechnu tu bolest a vůbec nic necítila. Ne vždy to ale pomáhalo. Dnes se jí ale spalo krásně, vážně ano.
Ráno ji ale něco začalo budit. Asi to měl být pokus o nějaký trapný vtip od bůh ví koho. To vážně netuší, ale hrozně jí to štvalo, protože ještě neměla úplně náladu na to vstávat. Je jí dobře.. V jeho náručí. A tak se k němu okamžitě přitulila do jeho náručí, aby ten otravný zvuk neslyšela. Ale tak logicky to nepomůže, i když naivně doufala že ano, jelikož její mozek má zafixované že ji vždy ochránil. No před zvukem až tak úplně nemůže. On to ale pořešil, jelikož jim hlavy zakryl dekou a zvuk se utlumil. Nakonec úplně utichl, protože se někdo rozhodl přestat. Nebo možná od někoho dostal už na budku, nemá tucha. Je spokojeně přitulená u něj, nevnímající krutou realitu a spí ještě klidně další dvě hodiny přitulená v jeho náruči a v podstatě ho objímající jak nějakého plyšového medvídka. Nakonec se ale přeci jen probudila a porozhlédla se lehce rozespale kolem sebe a hned i na něj.. Do tváře se jí dostal maličký a drobný úsměv, avšak upřímný. Bylo hezké být zase vedle něj a cítit jeho paže kolem sebe. Nějaký dotek blízkého člověka a bylo jedno, že jí svým způsobem ublížil. Protáhne se spokojeně a promne si rozespale očka. Byl čas vstávat, ale ještě jednou se na něj podívala a něžně mu přiložila ruku na tvář a palcem ho po ní pohladila. No nakonec se odhodlala se zvednout a vylézt ze stanu aby jim šla pro nějakou snídani tam.

Spokojeně spala v podstatě jeho náruči a netrvalo to dlouho. Je přítomnost ji přímo uspala, teda v tom kladném slova smyslu, rozhodně ne protože by byl nudný, avšak cítila se komfortně a bezpečně. Nebýt tak moc vyčerpaná ze všeho, asi by taky dlouho přemýšlela a dost možná i nad věcmi, co nejsou absolutně reálné. Například to, že by byli opět spolu. Ne, to by nešlo. Dokud jí Damien neuvěří to co se stalo a nebude vědět pravdu, tak to nepůjde. Ale na to teď nemyslela, spokojeně spala a spalo se jí dobře a to bylo hlavní. Díky bohu za to, protože ne všechny noci byly takovéhle. Mnohdy ani nespala a nebo to nebyla klidná noc s hezkými sny. Byla hodně unavená a tak není divu, že ráno jí zvuk troubení zrovna dvakrát nepotěšil a ona se schovala k Damienovi. Chtěla spát ještě nějakou tu dobu a tohle jí k tomu moc nepomáhalo. Naštěstí to přestalo a ona se dál mohla spokojeně tulit k němu a spát. Vydržela spát vážně dlouho, ale nakonec se probudila, i když on zrovna teda ne. Ohlédne se rozespale kolem sebe, projede si ručkou husté vlasy a v tom si všimne Damiena, co klidně spal. Tak on to nebyl jen sen.. Vážně tu s ním byla a byla za to moc ráda. Vnutilo jí to drobný úsměv do tváře. Něžně mu po jeho tváři přejela dlaní a poté už se vysápala pomalu ze stanu ven doufajíc, že se probudí v klidu. Neměla v plánu mu zmizet. Jen jim chtěla sehnat něco dobrého k snídani, kterou tam už měli rozdělanou v nějakém stánku s občerstvením. Vzala si i svou termosku, do které jim nechala nalít trochu čaje a chopila se i nějakého sladkého pečiva, co mohou hned sníst. Bylo tam toho plno a tak jim vybrala donuty. On s tím určitě mít problém nebude, figuru měl vždycky přímo dokonalou a bez chybičky. Poděkovala tomu muži, jenž jí dal všechny ty věci a nervózně odcapkala pryč, protože cítila jak na ní upírá svůj pohled. Zřejmě se mu dost líbila, ale nijak ji neobtěžoval, díky bohu za to. Vracela se směrem ke stanu, rozhlížející se po krásném jezeře, kde už se pár lidí koupalo. Nutno podotknout že se na tu přírodu doslova zakoukala. No netrvalo to až tak dlouho a vracela se směrem ke stanu. Jakmile tam došla, viděla v podstatě polonahého Damiena venku ze stanu a koukala na něj maličko nechápavě. Viděla, že byl maličko ve stresu. Jeho řeč dělal, strach v očích. Popoběhla hned k němu a jídlo odložila na zem. Něžně ho chytla za ruce, za které si tahal ty svoje husté a nádherné vlasy. “Damiene.. Co se děje?” Opatrně chytla jeho obličej do dlaní a něžně ho po něm hladila. Tak nějak vyvodila, že se lekl že odešla nebo se jí něco stalo. “Jsem tady ano? To nic.. Shh.” Bylo jí jedno, jestli byl polonahý nebo cokoliv. Natáhla mu ručky kolem krku a pevně ho objala. “To nic.. Ano? Byla jsem jen pro něco k snídani.” Zašeptala a konejšivě ho objímala.

Jí to bylo jedno kde spí, asi největší pointou bylo, že je to vedle něj, což je dost pochopitelné, to si nebudeme lhát. Bylo pro ní těžké ho vůbec opustit, aby došla pro snídani. Prostě se jí leželo příjemně a ta představa, že od něj odchází, byla více než nepříjemná. Ano, další připomenutí, šla jen pro snídani.. Ale stejně. Tak dlouho mu nebyla až takhle na blízku, že je zkrátka těžké jakkoliv odejít. I na pár minut. Sama ona si přála, aby to skončilo i přes to, že jí neskutečně ublížil. Což si neuvědomoval. Pořád to bral, že ublížila ona jemu. Pár minutek jí to sebralo a ona se nakonec vrátila. Došlo ale na něco, co opět nečekala. Damienovi se vrátila myšlenka, že jí doopravdy unesli a jančil tam jako pominutý. Viděla to na něm a dokázala si představit, že skoro stan převrátil vzhůru nohama. Doběhla k němu, chytla ho něžně za ruce aby přestal zběsile tahat nervozitou své vlasy a poté mu něžně přiložila dlaně na tváře, aby se dokázal uklidnit. “To nic..” Přitáhne si ho kolem krku k sobě a něžně ho pohladí v těch vlasech, za které se ještě před chvílí tahal nervozitou, kdepak se mu Merie toulá. Nic se jí nestalo, je v pořádku. Opatrně si ho tulila ke svému rameni, konejšivě ho u toho hladila po vlasech. Snažila se ho tak uklidnit, jelikož cítila, když se k ní přitiskl, jak mu srdíčko bušilo jako o závod. “Klid, vždyť už jsem tady, ano? Nic mi není.” Jen jsem zlomená uvnitř a v podstatě uvnitř umírám. Ale ano Meredith, nic ti není. Podívá se na něj když se odtáhne, avšak podívá se mu do tváře. Ne na jeho v podstatě polonahé tělo a to i když se na něj rozhodně koukalo dobře. Nechtěla, aby se cítil špatně. Nad jeho otázkou se zamyslí a lehce pokrčí rameny. “Nevím, můžeme se najíst třeba na molu.” Pousměje se, když jí odhrne pramínek vlasů z obličeje a skoro div mu sama nepřiloží tvář do dlaně. Je to příjemné.. To že tu s ní je a jsou tu opět vedle sebe. Je to zvláštní, skoro si připadala jako by bylo všechno normální. Jenže ta bolest z jejího srdce nemizela a tím si to vždy uvědomila. Je pořád v kruté a ošklivé realitě. Pohlédne na něj, když si tam tak nervózně stojí polonahý a maličko se uchechtne, přičemž kývne k nějakým slečnám co ho nadšeně pozorují. “Jo, to bys asi měl, už máš totiž publikum.” Odhrne si pobaveně pramínek vlasů z obličeje, protože jí opět do tváře spadl. Chápe proč na něj slečny tak koukaly.. Bylo na co koukat i když byl oblečený. Kdyby se nestalo co se stalo, je dost možné, že už by ho zatlačila do stanu, aby ho měla jen pro sebe a ukázala slečnám, kdo je jeho paní. Nicméně to se nestane. Vytáhne si z batohu uvnitř stanu svůj skicák, vzala jim snídani a rozešla se k molu. “Počkám tam na tebe.” Zavolá a dojde se usadit na molo ještě s tím, že chvíli slyší jak z něj oné slečny šílí. Ignoruje to. Prostě to za chvíli neslyší a ona sedí na molu, kde položí snídani a nalije si do víčka termosky čaj. Zahleděla se před sebe, na krásné lesy a to všechno a začala klasicky skicovat to, co vidí. Možná i doufajíc, že se Damien objeví, protože i když si to moc přiznat nechtěla, trávit s ním čas bylo příjemné.