srážka s autem - Ellinor a Xavier

Dnešní den měla celkem hektický. Začalo to už od rána, kdy zaspala, takže na sebe hodila pouze světle modré šaty nad kolena s rukávy, které si ohrnula k loktům, aby to trošku vypadalo. Sáhla po pásku, který si utáhla kolem pasu, aby na ní šaty nevypadaly jako by byla v pytli a rychle si nazula baleríny v podobné barvě jako byl ten pásek. Už se chtěla hnát do auta, ale vzpomněla si, že tašku ve které má své potřebné věci má v obýváku, proto se musela hned vrátit a čapnout ji. Sundala si gumičku a prohrábla ještě rychle vlasy, když běžela kolem zrcadla, protože si všimla, že vypadá jako nějaká strašák. Už jen rychle naskočila a ujížděla do práce. Normálně si po ránu dělala ještě zelený čaj místo kafe, ale dneska to opravdu nestíhala, už takhle jela pozdě o půl hodiny. Když se konečně dostala ke svému parkovacímu místu, které nebylo ani její jen si ho přivlastnila, protože tam parkovala každý den, tak si všimla, že jí tam dneska stihl už někdo zaparkovat. Sama pro sebe si zavrčela, bouchla pěstičkou do volantu a začala se zběsile rozhlížet kde je volné místo. Naštěstí o kus dál bylo další, proto zaparkovala a doběhla do své práce. Naštěstí její šéfová měla slitovaní a na děvče naštvaná nebyla. Je to menší květinářství, ale všichni jsou tam přátelští, takže to naštěstí nijak neschytala a nebude to mít vliv ani na její plat co dostane příští měsíc. Hodila na sebe zástěru s logem květinářství, ještě si upravila vlasy v zrcadle a s úsměvem, který nasadila hned po tom se začala věnovat zákazníkům, kteří potřebovali obsloužit. Dnešek jí utíkal tak rychle, že měla pocit, že než se stihla rozkoukat tak měla konec směny. To by nebyla ona, kdyby se jí během směny nestačilo stihnout pár trapasů a nedorozumění. Normálně je pozitivní člověk co rozdává úsměvy na všechny strany, ale v tuhle chvíli byla ráda, že už může jet domů a snad už bez problémů. Rozloučila se se svými kolegyněmi a pak se vydala k autu. Nejprve samozřejmě zamířila k místu kde parkuje normálně, ale tam její auto nebylo což jí zmátlo. Polilo jí horko, když se začala rozhlížet a pak jí došlo, že musí popojít ještě o kus dál. Trochu si oddechla, když konečně spatřila své auto. Kousek od ní byla kavárna, která jako by jí našeptávala, aby si pro něco došla. Rozhodla se tedy si dojít pro kávu. Ano, správě. Kávu. Normálně jí nepila ale měla pocit, že po dnešním dni si zaslouží nějaký ten nával energie. S kelímkem v ruce došla do auta, kde si sedla a kafe otevřela aby jí vystydlo. Nejprve si zkusila aspoň srknout, jenže jí to spálilo jazyk, takže jen sykla a raději ho odložila. Pak už konečně nastartovala a rozjela se domů. Naštěstí bez problému vyjela mezi ostatními auty, takže se jí ulevilo, že při její smůle, která se jí drží už od rána nikoho neškrábla nebo nenabourala. Po cestě se jí začala vyzouvat balerína, takže se jí snažila nasadit zpátky, jenže jí z toho noha akorát ještě víc vyklouzávala. Sehnula se tedy s tím, že si ji nandá rukou. Ještě se ujistila, že přes přechod nikdo nejde a pak na malou chvíli spustila pohled ze silnice. Když se jí to povedlo, tak se narovnala ale to už bylo pozdě. Přímo před ní se vynořil člověk. Dupla rychle na brzdu, ale i přes to ho nabrala svou červenou toyotou yaris na kapotu. Při nárazu zakřičela z plných plic, protože to pro ní byl dost velkej šok. Nikdo tam nebyl a najednou se jí na autě válel člověk. Dívala se jak se skutálel z kapoty a až pak vyskočila z auta a přiběhla k němu. Rychle padla na kolena ignorujíc veškerou bolest, kterou jí způsobovaly kamínky na silnici spolu s asfaltem a pomalu k němu vztáhla ruku aby se dotkla jeho paže. ''Proboha, jste v pořádku?'' spustila na něj hned. Její hlásek byl na vysoké úrovni, protože byla vyděšená přímo k smrti a třásl se stejně tak jako ona celá. ''Je vám něco? Bolí vás něco?'' bombardovala ho spoustou otázek aby zjistila jestli je vůbec při vědomí. ''Zavolám vám sanitku, raději se nehýbejte.'' zakuňkala a poté se rozhodla k němu vztáhnout i druhou ruku, aby se ujistila, že nemá žádné zranění na hlavě. Takhle to nebylo poznat, protože měl chodec na sobě kapuci a ona mu neviděla pořádně do obličeje. Co bude dělat? Určitě jí zavřou! Snad ho nezmrzačila.

Když už si myslela, že to nemůže být horší, tak jí jakési síly vyslyšely a na kapotě jí skončil chodec, kterého si nevšimla, nebo spíše tedy on se tam objevil z ničeho nic. Nejspíš si nic nevšimla ani kvůli autům co jsou zaparkovaná podél chodníků, takže bylo snadné ho přehlédnout normálně, ještě když nedávala pozor tak to bylo jasné. Donutilo jí to zakřičet a následně vyletět z auta aby onoho člověka prohlédla. Když zakleje, tak jen vykulí oči, protože ona není ten typ člověka co by takové výrazy používal. To už musí být opravdu naštvaná, aby zaklela. No dobré znamení je to, že vůbec mluví a snaží se pohybovat i když by tedy neměl. Jak se zapře na loktech, tak ho automaticky chytí za ramena jako by mu nechtěla dovolit aby se hýbal. ''Pane, nehýbejte se. Můžete si ublížit ještě víc. Potřebujete do nemocnice. Nechte mě tu sanitku zavolat.'' řekne naléhavě, ale on ji znovu řekne, aby nikoho nevolala a snaží se dál zvednout, proto jí nezbyde nic jiného než mu aspoň pomoct, ne že by o její pomoc stál. Vlastně se ani nediví, protože ho právě zajela. Nad tou skutečností ji polije horko a zaštípou slzy v očích. Jak se zvedla ze země tak ucítila štiplavou bolest na kolenou, která jí napovídala, že na nich jistě něco má. Raději se ale nedívala, protože jí krev moc dobře nedělá a pak se jí dělá mdlo. V tuhle chvíli ví, že se musí postarat o pána, kterého srazila a proto jede dál, ale kdyby byla někde jinde, tak by se jí mohlo udělat špatně z toho, že jí z kolen trochu krve teče. Jak sebou zakymácí, tak sebou cukne a zvedne ruce směrem k němu aby ho přidržela, ale on se převáží na druhou stranu a opře se jí o kapotu. Zhluboka se nadechne a vydechne, teď ji skoro srdce proletělo hrudníkem, protože se lekla, že jí tam omdlí. Pak by se mu nebála to vyčíst, protože mu jasně říkala, že má ležet na zemi než zavolá pomoc. ''Očividně v pořádku nejste, nechte si pomoct.'' povzdychne si už trochu zoufale. Jak jen toho chlapa dostane do nemocnice? Je očividně trvdohlavej. Když se na ní podívá, tak si konečně může více prohlédnout jeho obličej. Přísahala by, že ho někde někdy už zahlédla ale momentálně si ho nedokáže zařadit. Ne, že by to zrovna bylo to o co si má dělat starost. ''Já...já...'' zakoktá se a sklopí pohled k zemi. ''Moc se omlouvám, opravdu jsem nechtěla. Sklouzla mi bota.'' řekne smutně a dost provinile se na něj podívá. Když se neznámý rozhodne jít ke straně, tak se podívá na své auto, které stojí tak, že naštěstí další auta projet můžou, takže se odebere k němu. Tohle není zrovna dvakrát rušná silnice, takže tu auta jezdí málo. Rychle se rozejde za ním, kdyby se rozhodl odporoučet k zemi, aby ho včas zachytila. Sice by ho pravděpodobně neudržela, protože nemá skoro žádnou sílu, ale aspoň by spadl do měkkého. Klekne si před něj a znovu si ho prohlédne. ''Tak se mnou aspoň prosím mluvte. Máte někde nějaké zranění? Kvůli tomu pádu by jste určitě potřeboval na vyšetření. Můžete mít otřes mozku.'' povzdychne si. Co až bude doma sám? Může se mu zamotat hlava a seknout sebou. Nemůže ho tu jen tak nechat jen na základě jeho tvrzení. Může být v šoku a tak je pravděpodobné že necítí ani žádnou bolest i přes to, že zranění má. ''Nechte mě vás tam aspoň odvézt prosím.'' povzdychne si a pak jí něco napadne. ''Protože pokud mi to nedovolíte, tak tu rychlou zavolám. Nesnesla bych pomyšlení, že jsem vás nechala jen na základě vašeho tvrzení i přes to, že musíte být v šoku a bolest necítít, jen tak a pak by se vám něco přihodilo a tu sanitku vám musel volat stejně někdo jinej.'' snaží se znít vážně a neústupně. Normálně si z ní lidi dělají srandu, protože jí s tím hláskem brát vážně nejde, ale jí to pak zbytečně ještě víc rozčiluje.

Bylo jí tak strašně líto, že zavinila tuto situaci. Kdyby to mohla vzít zpátky, přetočit o pár minut čas a raději se pořádně dívala na cestu, tak by to udělala aby tohodle chudáka ušetřila rány, které mu způsobila. Díky její křehké povaze neměla daleko do toho aby začala brečet. To jediný co jí snad drželo byl ten šok, který z toho všeho měla očividně větší než tady pán, který byl ten šťastlivec. ’’A já vám říkám, že můžete být zraněný, nic necítit a nakonec svým zraněním podlehnout tak mě prosím poslechněte. Myslím to s vámi dobře.’’ hučí mu do hlavy dál, protože má obrovské obavy, že kdyby se nenechal ošetřit, tak by mohl zkolabovat a ještě si něco udělat nebo přinejhorším umřít. Při této myšlence se jí zatají dech a zbledne snad ještě víc. Zvedne se jí z toho i žaludek, ale to ukočíruje a nevydá ze sebe žádné zvuky naznačující to. Jeho tón hlasu neřeší, protože to vypadá, že je otřesený. Vlastně se ani nediví, že je na ní ošklivý. Kdo by taky byl milej, když by ho srazilo auto? To jak se zakymácel jí akorát dalo důvod si myslet, že opravdu v pořádku není. Spíš tak jako si myslel jí to v tom usvědčovalo, takže to, že se s ní hádal mu opravdu nepomáhalo jí přesvědčit o opaku. Lehce kývne hlavou na to, že je to jedno a víc už nic neříká, protože vlastně ani neví co by měla říct. To co chtěla a potřebovala, tak to mu řekla a teď ho spíš pozoruje, kdyby začal upadat do bezvědomí nebo se dělo něco co se dít nemá aby zasáhla v co nejkratším čase. Na jeho naznačení aby si vedle něj sedla nijak nereaguje. Zůstává před ním klečet. Sice je citlivá povaha ale to neznamená, že nic nevydrží co se týče jí. Dokud to nevidí, tak jako by to neexistovalo. Už na něj chtěla spustit další palbu slov o tom jak by se měl nechat odvézt do nemocnice, že by to pro něj bylo nejlepší, ale on jí přiložil prst na rty, proto se zarazila a jen na něj zůstala hledět. Tohle od něj nečekala, ale co mohla dělat? Zhluboka se nadechne a vydechne. Je pravda, že by se pohnuli aspoň ze silnice, proto nakonec souhlasí. ’’Dobře. Pojedeme k vám domů.’’ řekne nakonec. Sice si cizinec mohl myslet, že konečně vyhrál, jenže to ještě nevěděl, že z se z jeho domu nehne aspoň další dvě hodiny dokud si nebude jistá, že opravdu žádný otřes nebo jiné zranění nemá. Jediný způsob jak by jí odtud bude policie a to si je celkem jistá, že neudělá, nebo by to udělal? Sama pro sebe lehce zakroutí hlavou a zvedne se ze země. Začnou jí pálet kolena což jí vžene slzy do očí, ale rychle je rozmrká tím, že se podívá k nebi a pak se k němu sehne, chytí ho pod podpažím ale ještě netahá aby mu pomohla. Dává mu čas, aby si řekl sám. ’’Můžeme?’’ zeptala se ho opatrně a počkala až jí to odsouhlasí. Pomohla mu na nohy, podepřela ho pokud potřeboval a pomalu ho zavedla na místo spolujezdce. Raději ho sama připásovala, zavřela dveře, oběhla auto a sedla si na místo řidiče. Nastartovala auto a podívala se na něj. ’’Tak mě prosím navigujte.’’ vydechla a kousla se do rtu. Vydala se cestu kterou ji diktoval a zaparkovala někde kousek od jeho domu. Rychle vystoupila, oběhla zase auto k němu a otevřela dveře pokud je v tu dobu ještě neotevřel. Počkala až se dostane z pásu a pak nastavila ruce aby mu pomohla ven a k domu. Trochu se děsí jeho reakce na to, že nikam nepůjde ale za tímhle si bude stát. Snad se s ní už hádat nebude.

Byla ráda, že ji navigoval a nechtěl se domů dopravit sám. Nenechala by ho. To y na sebe už raději zavolala tu policii. Sice nechtěla jít sedět, ale tohle jí stačilo. Nevzala by si na tričko to, že by někde doma pak sám umřel. Sice neví jestli doopravdy bydlí sám nebo s někým ale co když by zrovna v tu chvíli kdy by se mu přitížilo byl doma sám a neměl by mu kdo pomoct? Z té představy se trochu zatřese. Nesmí to dopustit. Její křehká duše by to nezvládla. Cesta naštěstí nebyla dlouhá a hned jak zastavila, tak vyskočila z auta, zabouchla za sebou dveře a spěchala mu pomoct. Bylo to to nejmenší co v tuhle chvíli vlastně mohla udělat a on ji ani to nenechal udělat. Chápala, že na ní byl naštvaný, ale mohl z toho těžit. Byla pro něj schopná udělat cokoliv. Zamkla auto na dálku po tom co zavřela dveře ze strany spolujezdce a rozešla se v těsném závěsu za ním. ,,Prosím?’’ špitla tišeji za ním. ,,Já vás nemůžu opustit. Musím vědět, že se vám aspoň následující dvě hodiny nic nestane, pane.’’ vydechla a prohrábla si vlasy, které měla tak trochu rozcuchané. ,,Nechtěl jste abych vás odvezla do nemocnice, tak na vás musím aspoň nějakou chvíli dohlížet. Co kdyby jste ztratil vědomí? Sám si nepomůžete.’’ řekla mu starostlivě a stejně tak se na něj podívala. Rukou se ohnala po kolenech, pálilo jí to. Tak on si opravdu myslel, že ho nechá jen tak, hm? To je teda naivní, nebo spíše dost lhostejný ke svému životu. ,,Slibuji, že tu budu jen dvě hodiny maximálně a pak odjedu.’’ snažila se ho ukecat, protože tak nějak tušila, že se jí pokusí vystrnadit. ,,Od teď přesně.’’ pokoušela se ho i nadále přemlouvat. Mezitím pohledem sjela dům, který se před nimi nacházel. Nevypadalo to, že by dostával nějakou ženskou lásku, takže tu nejspíš opravdu bude bydlet sám. O to hůř se cítila. Co když až na něj přestane fungovat adrenalin zjistí, že má něco zlomeného? Jak se o sebe pak postará sám? Měla v hlavě tolik myšlenek až měla pocit, že jí praskne hlava. Přišla si hrozně už jen za to jak hrozně se kvůli tomu cítí. Ten kdo se tu musel cítit hrozně byl člověk před ní. Nejraději by si nafackovala. Za takových situací nedokáže zůstat vůbec klidná. Ne, že by se takových situací stalo hodně, ale pár jich už bylo a ani v tu chvíli nedokázala zůstat při smyslech. Byla vystrašená, nervózní a akorát přidělávala problémy. Může být ráda, že tentokrát mu ještě nepřihoršila, nebo přihoršila? Nejela moc rychle? Neudělalo se mu špatně z její jízdy? Tahle holka své pochodové myšlenky nedokázala vůbec zastavit. Chtěla se ho znovu zeptat na dalších milion věcí, i na otázky na které se už ptala ale nějak se neodvažovala. Už tak bylo dost, že tu s ním chtěla zůstat.